Milan - Modré dívčí místo červených chlapeckých

   Jelikož moje asocialita již od útlého věku nebyla pramalá, nenavštěvoval jsem mateřskou školku ani v prvním, tím méně ve druhém věkovém oddělení. A také jistě neméně podstatným důvodem bylo, že babička byla doma, takže nás s bratříkem stačila celkem v pohodě pohlídat. Ale co s ročníkem třetím? Jsa povinným, bylo rozhodnuto o tom, že i asociální, nesmělý až plachý chlapeček nebude již izolován od společenského dění a pěkně pošupajdí. Na první den, kdy jsem byl babičkou do školky přiveden, si pamatuji spolehlivě až do dnešních dnů, neboť takovej virvál asi ještě paní učitelky nezažily...nemluvě o podívané, která se naskytla všem ostatním pohodovým dětem, které zřejmě nevěřily, co to může být za chlapečka, který chca se vytrhnout ze stisku babiččiny ruky obkroužil s ní takřka celou místnost zapřen botičkami o koberec, který hrne před sebou ve snaze změnit kurz směrem zpět ke dveřím. A když se mu to nakonec konečně nepodařilo a byla to babička, která počala otáčet ke dveřím, spustil ten virvál. (né, třeba to nebylo tak hrozný; celá situace je přibarvena pro atraktivitu tohoto vyprávění)
Ano, určitě to tak hrozné nebylo, neboť jsem si časem nějak zvykl a smířil se s dočasným azylem mateřské školky, snad i z důvodu přívětivosti a krásy jedné z vychovatelek, která si mě zcela jistě maličko získala.
A ty druhý dvě můry jsem ňák dokázal ignorovat.
Už je to dost dlouho, takže vesměs všechny případné zážitky se již válí v rozbořené posteli přikryty peřinou zapomnění, ale jeden přecejen utkvěl a musel být obzvláště hrozný, když skrze peřinu neustále dokáže vykukovat ven do plesnivých koutů zatuchlé ložnice. No jasně – protože nebyl nijak jednorázový, nýbrž opakovaný.
Nevím, jak to přesně bylo v ostatních mateřských školkách koncem sedmdesátých let dvacátého století, ale tady jsme měli na cvičení předepsáno unifikované oblečení – chlapci červené trenyrky volné a děvčata modré takový ty bombarďáky přilehlé s gumičkami (bílé tričko s krátkým rukávem společné pro obě pohlaví). Všichni chlapci zvesela cvičili v červených volných trenyrkách, jenom moje maminka je nějak nedokázala sehnat.

Ale dívčí modré přilehlé s gumičkami sehnala...

A tento hororový obraz, kdy všichni chlapci kolem mě vesele skotačí v rytmu cvičících pohybů a já se mezi nimi stydlivě krčím, nedbaje veškerých pokynů ani snad té hezké a přívětivé paní vychovatelky a podvědomě si neustále stahuji bílé tričko pod pás, aby byly moje modré dívčí přilehlé s gumičkami co nejméně vidět...tak tento obraz mě provází do dnešních dnů a z bezesných nocí dělá nejtemnější kouty chladných jeskyň plné nočních můr.
Konzultace s předními psychiatry pomohly jen částečně, protože ani hypnóza, ani autosugesce neodhalily příčinu všech potíží. Až motosugesce (za lehce šlapací asistence cyklosugesce) nás přivedla do těchto hodin tělesného cvičení v mateřské školce, do těchto nevyřčených zápasů mezi červenou a modrou.
Současnou terapii v psychiatrické léčebně začínám pomalu zvládat s utěšujícím přehledem, nicméně váš drobný dar by pomohl sbírce na nákup hlavní terapeutické pomůcky – ČERVENÝCH TRENÝREK.

Děkuji předem

Pokud  chcete Milanovi přispět, pošlete SMS ve tvaru MILAN na číslo 901090. Cena této SMS je 30Kč .

Provozovatelem služby je..................................a z každé SMS putuje k Milanovi 27Kč.Modré dívčí namísto chlapeckých červených