Franta a Vítek (Cheb)

Okradeni trojčetem z východní strany Jaltské konference

Oba jsme se narodili 4ého února 1945 na Jaltě, jako šťastné dvě ze tří trojčat ve velmi kosmopolitní rodině. Maminka, po celé vsi známá svým velice liberálním přístupem ke všemu živému, nás počala jednoho krásného válečného květnového dne pod rozkvetlými šeříky roku 1944, které se již chystaly na tu slávu, která nastane za rok. Vojska už postupovala rychleji a rychleji, ale maminka si pomalu a neomylně vybrala tatínky z řad všech nejlepších spojenců – rusa, angličana a američana. Protože i oni měli kladný vztah k příjemnému podnebí Jalty, které je příjemné i v nepříjemných únorových dnech, o výběru porodnice bylo rozhodnuto.

Naše štěstí však netrvalo po porodu dlouho. Už 6ého února bylo jasné, že na nás Pepik (naše trojče v maminčině bříšku zamotané vždy směrem k východu - dával si na to fakt bacha a místo pupeční šňůry měl kolem krku omotanou šňůrku buzoly) chystá nějakou boudu. Ale musím uznat, že na svůj věk byl velmi vyspělý, každopádně vyspělejší než my. Snad to bylo tou omotanou buzolou (my jsme holt měly kolem hlavy omotanou tu pupeční šňůru), protože plně dokázal číst v mapách, neřku-li dokonce se v nich přesně orientoval.

Navíc nám bylo ještě hůř než by normálně mohlo být, protože jsme ihned po porodu prodělali docela těžké nemoci – Frantik byl od začátku celej ňákej špatnej a já měl hned od malička deprese a navíc se mi do toho přidaly tři těžký zápaly plic. Nojo, to je ta omotaná šňůra kolem krku - co s tím člověk nadělá. To Pepik, ten na tom byl líp. Sice měl na začátku taky nějakou menší mrtvičku, ale po tejdnu už jenom rýmičku, ale nakonec byl jako rybička. Rybička s rýmičkou...

A 11ého to přišlo definitivně! Pepa jednoznačně zneužil našich zdravotních indispozic, vzal pastelku, mapu Evropy a začal si tam někde nahoře u Německa kreslit. Prostě čáru ňákou. Jel dolů, jel, jel, a pak nějak kejchnul (no rýmička - co s tím člověk nadělá) a místo aby s tou čárou vyjel trošku na východ, tak to vykrojil na západ. No až někde tam za Cheb mu to vystřelilo. Nojo, Pepik...myslíte, že se to snažil nějak opravit? Tůdle – takle to bude a basta; vy dva chcípáci, s váma se bavit nebudu! Níc, pak nějak dojel pastelkou až dolů a bylo to. Řek, že se ta pastelka blbě gumuje, že to tam takhle klidně dalších padesát let vydrží. Vydrželo...

A i my jsme vydrželi – s Pepikem Vissarionovičem – v jeho východní zóně vlivu, v jeho půlce za pastelkovou čárou, kterou on už prostě vygumovat nestih.

Jo, tak uchránil nás na nějakej čas i před pozlátkem tý západní půlky, před světem kapitalistickýho konzumu...ale...přesto v nás hořkost zůstala. Hořkost z toho, že jsme si to nevybrali, že tu čáru za nás udělal jeden nastydlej Pepik a tím rozhodnul o osudu i dalších miliónů trojčat a ostatních dětí na padesát let. To se neodpouští! Přispějte tedy, prosím, na nás všechny, kteří si sice uvědomují zhoubnost západní pozlátky konzumu, ale zároveň trpí východním ušitím z látky útlumu.

Pokud chcete Fandovi s Vítkem přispět, pomocí dárcovské SMS to už nepůjde, protože si už oba tak nahrabali, že už jsou na úplně špatné straně nůžek.

Službu technicky zajišťovala Airtoy a.s. Reklamace plateb na reklamace@airtoy.net nebo lince 602 777 555, 9 - 17 hodin, Po-Pá, www.platmobilem.cz. Kontakt na provozovatele služby: info@milogne.com

.