Milan (Libice nad Doubravou)
Modré dívčí místo červených chlapeckých
Jelikož moje asocialita již od útlého věku nebyla pramalá, nenavštěvoval jsem mateřskou školku ani v prvním, tím méně ve druhém věkovém oddělení. A také jistě neméně podstatným důvodem bylo, že babička byla doma, takže nás s bratříkem stačila celkem v pohodě pohlídat. Ale co s ročníkem třetím? Jsa povinným, bylo rozhodnuto o tom, že i asociální, nesmělý až plachý chlapeček nebude již izolován od společenského dění a pěkně pošupajdí. Na první den, kdy jsem byl babičkou do školky přiveden, si pamatuji spolehlivě až do dnešních dnů, neboť takovej virvál asi ještě paní učitelky nezažily...nemluvě o podívané, která se naskytla všem ostatním pohodovým dětem, které zřejmě nevěřily, co to může být za chlapečka, který chca se vytrhnout ze stisku babiččiny ruky obkroužil s ní takřka celou místnost zapřen botičkami o koberec, který hrne před sebou ve snaze změnit kurz směrem zpět ke dveřím. A když se mu to nakonec konečně nepodařilo a byla to babička, která počala otáčet ke dveřím, spustil ten virvál. (né, třeba to nebylo tak hrozný; celá situace je přibarvena pro atraktivitu tohoto vyprávění)
Ano, určitě to tak hrozné nebylo, neboť jsem si časem nějak zvykl a smířil se s dočasným azylem mateřské školky, snad i z důvodu přívětivosti a krásy jedné z vychovatelek, která si mě zcela jistě maličko získala.
A ty druhý dvě můry jsem ňák dokázal ignorovat.
Už je to dost dlouho, takže vesměs všechny případné zážitky se již válí v rozbořené posteli přikryty peřinou zapomnění, ale jeden přecejen utkvěl a musel být obzvláště hrozný, když skrze peřinu neustále dokáže vykukovat ven do plesnivých koutů zatuchlé ložnice. No jasně – protože nebyl nijak jednorázový, nýbrž opakovaný.
Nevím, jak to přesně bylo v ostatních mateřských školkách koncem sedmdesátých let dvacátého století, ale tady jsme měli na cvičení předepsáno unifikované oblečení – chlapci červené trenyrky volné a děvčata modré takový ty bombarďáky přilehlé s gumičkami (bílé tričko s krátkým rukávem společné pro obě pohlaví). Všichni chlapci zvesela cvičili v červených volných trenyrkách, jenom moje maminka je nějak nedokázala sehnat.
Ale dívčí modré přilehlé s gumičkami sehnala...
A tento hororový obraz, kdy všichni chlapci kolem mě vesele skotačí v rytmu cvičících pohybů a já se mezi nimi stydlivě krčím, nedbaje veškerých pokynů ani snad té hezké a přívětivé paní vychovatelky a podvědomě si neustále stahuji bílé tričko pod pás, aby byly moje modré dívčí přilehlé s gumičkami co nejméně vidět...tak tento obraz mě provází do dnešních dnů a z bezesných nocí dělá nejtemnější kouty chladných jeskyň plné nočních můr.
Konzultace s předními psychiatry pomohly jen částečně, protože ani hypnóza, ani autosugesce neodhalily příčinu všech potíží. Až motosugesce (za lehce šlapací asistence cyklosugesce) nás přivedla do těchto hodin tělesného cvičení v mateřské školce, do těchto nevyřčených zápasů mezi červenou a modrou.
Současnou terapii v psychiatrické léčebně začínám pomalu zvládat s utěšujícím přehledem, nicméně váš drobný dar by pomohl sbírce na nákup hlavní terapeutické pomůcky – ČERVENÝCH TRENÝREK.
Děkuji předem
Pokud chcete Milanovi přispět, pomocí dárcovské SMS to už nepůjde. Jelikož doteďka nikdo neposlal ani kačku, brána byla zrušena.
Službu technicky zajišťovala Airtoy a.s. Reklamace plateb na reklamace@airtoy.net nebo lince 602 777 555, 9 - 17 hodin, Po-Pá, www.platmobilem.cz. Kontakt na provozovatele služby: info@milogne.com
